Slovo pro tento den: Neděle 23. prosince

L 1, 39–45 (46‒55) ● Ez D 627

Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli. […] Ujal se svého služebníka Izraele, pamětliv svého milosrdenství, jež slíbil našim otcům, Abrahamovi a jeho potomkům navěky.“

[L 1, 46–47. 54‒55]

Marie zpívá píseň. Chvalozpěv. „Má duše velebí Pána.“ Její píseň je utkána z provázků vyznání všech, kdo poznali, jak velký je Hospodin. Není to píseň hrdé matky, která s pýchou oznamuje světu, že bude mít dítě.

Zpívá o svém Pánu. Duše má velebí Pána za to, co velikého udělal pro svůj lid. Chválí jeho, zpívá píseň chval o tom, jak Bůh jedná s lidmi. Bohu stojí lidé za to, aby pro ně něco dělal. Kvůli lidem se Bůh sám činí malým jako to dítě, které se narodí Marii jako každý jiný bezbranný člověk. Tento svět má budoucnost a naději. Přes všechno zlé, co v něm bylo a je. Každé Vánoce to znovu připomínají. Dnes už víme, co Marie mohla jen tušit. Bůh o Vánocích vstoupil do našeho života, do všech jeho stínů, slabostí a těžkostí. Poznal ponížení a strach a je na straně těch, kdo jimi trpí. U něj mají slabí, hladoví a ponížení přední místo. Marie zpívá, protože ví, že Bůh opět vstoupil do našeho obyčejného, bolavého světa. A my se k jejímu zpěvu můžeme přidat.

Má duše Boha velebí, chválu vzdává, Pánem je nejen na nebi, buď mu sláva. Amen

Daniela Zapletalová Grollová