Slovo pro tento den: Neděle 14. října

Ž 22, 1–15 ● Ez D 643

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. […] Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh. Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám.

[Ž 22, 2–3.11–12]

Jinak se čte žalm dvacátý druhý vcelku (končí chvalozpěvem ve shromáždění) a jinak jen jeho první část (osobní výpověď, prosba). Žalmista zažívá soužení. Cítí se úplně sám. Jeho otcové zakusili vyváznutí, unikli zmaru. On (zatím?) ne. Možná má pochyby, jestli Bůh je ten, kdo činí zázraky, kdo zaručuje bezpečí, a je tu, když potřebuji. Bůh se zahalil tajemstvím, mlčí. Cítí se žalmista opuštěný Bohem proto, že se od něj odvrací jeho okolí? Že se mu lidé vysmívají? Prostředí, v němž žije, je „bestiální“ (tak promlouvají obrazy býků a turů, rozevřených tlam, řvoucího lva). Cítí se Bohem opuštěný proto, že ho opouští jeho vlastní tělo – připadá si svlečený, uvolňují se mu kosti, srdce má jako vosk?

Jak snadné by bylo dočíst žalm a oddechnout si. Vystřídat beznaděj a palčivou bolest šťastným pohledem z konce pouti.

Žalmista je na cestě. A jak mu rozumím, vlastně vyznává svou víru opravdově. Nevystačí si s vírou svých předků. V jeho volání se ozývá pochybnost. A přece stále volá k Bohu (Bože můj!), ví o své závislosti na něm. Neuzavřel se a žije nadějí na odpověď.

Bože, někdy je moc těžké ustát soužení druhého nebo vlastní. Děkujeme, že k tobě můžeme volat – ať jsme sami v krizi nebo doprovázíme trpící. Amen

Markéta Slámová