Slovo pro tento den: Neděle 13. dubna

„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ [L 13, 34–35]

Jeruzalém, který neslyší a neposlouchá. Všichni ti, kteří se vydali tohle změnit, dopadli špatně. Kamenování, smrt, to byla odpověď na Boží volání. Jako by si úmyslně zacpali uši a zavřeli oči, jen nic neslyšet a nevidět a nepohodlného se zbavit. Tak to tehdy vypadalo. Ježíš nad Jeruzalémem naříká.

Vždyť i Jan Křtitel dopadl podobně. Stavět se proti mocným, vytýkat zlořády, mluvit, když všichni mlčí, to se trestá. V Jeruzalémě, a mnohdy i dnes. A přece to tak Bůh nechce. Znovu a znovu se snažil shromáždit své věrné, svolat Izrael… A snaží se i dnes, jenže co dál, když to nejde? Přijde trest, zůstanete sami.

Sami, bez Boha, bez jeho pomoci a opory. Ale přece i tady je naděje. Sami, ale jen do chvíle, kdy Ježíše vyznáme jako Pána. Není to beznaděj, ale naděje. I z tohoto smutku a této samoty vede cesta. Je to cesta, na kterou se Ježíš vydal pro nás. Ani k němu se Jeruzalém nezachová lépe, i on zemře, ale také vstane, abychom my mohli volat: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.

Pane, děkujeme za cesty z beznaděje, za to, že tě smíme čekat, za to, že nás nenecháváš samotné v opuštěném domě, ale přicházíš i k nám, ve jménu Hospodinově. Amen.

Dagmar Hrubantová