Slovo pro tento den: Neděle 1. července

Mk 5, 21–43 ● Ez 196

A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“

[Mk 5, 34–36]

Jedna žena prožívá uzdravení. Naděje, kterou do Ježíše vkládala, byla naplněna. Dvanáct let její nemoci je u konce. V tu stejnou chvíli se otec, Jairos, dozvídá o smrti své dvanáctileté dcery.

Nechme na chvíli stranou, jak ten příběh končí. Protože právě ta situace uprostřed je snad nejpodobnější situaci, kterou my známe: jednomu člověku je pomoženo, zatímco druhý upadá do beznaděje.

Proč je to tak? A proč přichází zkrátka zrovna Jairos, zbožný, poctivý věřící, který všechno udělal, jak měl? Správně poprosil, trpělivě vede Ježíše k sobě domů. Přesto se uzdravení dostává nejdříve ženě, která se jaksi po svém, zezadu přikrádá k Ježíši a čerpá z jeho síly. Na Jaira v tu chvíli nezbývá než Ježíšovo slovo: „Neboj se, jen věř!“

Nám také mnohdy nezbývá než Ježíšovo „Neboj se, jen věř!“ Ale když víme, jak Kristův vlastní příběh končí či spíše nekončí, můžeme se na jeho slovo spolehnout.

Kriste, tvému slovu chceme důvěřovat. Uzdravuješ, vyvádíš z temnoty beznaděje. Na našem životě zjevuj svou slávu. Amen

Daniel Matějka