
Pátek 2. července
V pohnuté době kolem roku 1420, kdy husitská revoluce byla ohrožena vpády křižáckých armád, mistr pražské univerzity Jakoubek ze Stříbra píše svůj Výklad na Zjevenie sv. Jana. Kupodivu nepodlehl pokušení ztotožnit všechny obludné postavy Apokalypsy s nepřáteli. Uchoval si nadhled, aby mohl zdůraznit to, co je potřebné i pro nás. Místo pracného rozkrývání obrazů tajemných šelem jen upozorní, že "šelma je každý, kdo je zhovadile živ podle žádosti těla". Propast, z níž vylétají hejna kobylek, nehledá v podsvětí, ale v hlubinách lidského nitra. Když se zmiňuje o pádu Babylóna, města zla, varuje nás před škodolibou radostí:" Kdož pád v jiném vidí, v sobě samém své hříchy měl by viděti". Tyto prosté pravdy - na rozdíl od složitých a dobově podmíněných výkladových konstrukcí - zůstávají stále mladé a sotva kdy zestárnou.
Luděk Rejchrt: Apokalypsa aneb Zpěv o naději, Kalich, 2006