Slovo pro tento den: F. Vouga

Úterý 1. června

To, čím se vyznačuje víra jakožto naděje, je „věřit navzdory vší naději“ (Ř 4,18). To znamená, že nic v objektivním řádu věcí nemůže sloužit jako evidentní fakt, na němž by byla založena. Nemá žádnou pravděpodobnost. Naopak, každý pokus nalézt jí oporu v hranicích možného je odsouzen k nezdaru. Na oplátku ji ale žádná vnější evidence není schopna rozkolísat (Ř 4,19). Ve vztahu ke světu, kterým prochází, těží z postavení radikální extrateritoriality. Z jistého úhlu pohledu nestojí na ničem jiném, než sama na sobě, protože Pavel dokonce napíše: „Abraham uvěřil na základě naděje“ (Ř 4,18). Avšak stojí-li pouze sama na sobě, je to proto, že roste ze své vlastní podstaty, jíž je Boží zaslíbení. Okamžik setkání s Bohem, jenž dává život mrtvým a nicotu povolává k existenci (Ř 4,17), je událostní pravdou, která naději zakotvuje, takže naděje, na níž je postavena víra, je vytrvalostí a věrností subjektivity vůči důvěře, kterou vložila ve slovo, jež je odteď jejím základem. Je důležité zdůraznit: naděje, jež je podle epištoly Římanům základem Abrahamovy víry, není představa výsledku, který má přijít. Je spíše imperativem pokračování, principem houževnatosti a neústupnosti, který strukturuje časovost věřící existence.

Francois Vouga: Teologie Nového zákona, Mlýn, 2009, s. 160n