
Pondělí 28. června
Prvotní křesťanství nepřinášelo nové učení ani převratně novou etiku. Filosoficky a teologicky čerpalo z rabínské teologie a z helénistické filosofie, morálně se hlásilo k etickému konsensu své doby. Byla to etika na výši, avšak svým obsahem nebyla radikálně odlišná od toho nejlepšího, co znali i jiní. Učení, že se nemáme mstít či oplácet zlo zlem, najdeme třeba u Platóna /Kritón/. Křesťanství zvěstovalo něco zcela jiného, příchod Spasitele. To není nové učení, je to nová skutečnost. Bůh se v Kristu usmířil s odcizeným světem.Zásadní rozhodnutí padlo. Zlo nepřevládne ve světě, v Kristu je Bůh s námi, im anu El, a Kristus se vrátí, aby své dílo dokonal. Křesťané nepředkládali novou filosofii, nový výklad skutečnosti. Byli přesvědčeni, že oznamují novou skutečnost, kosmický zvrat, který nastal příchodem Spasitele, a kosmickou naději, že dílo spásy bude v dohledné době dokonáno.
Erazim Kohák: Člověk, dobro a zlo, Ježek, Praha, 1993, s. 95