
Pondělí 12. dubna
Když jsem popisoval svá setkání s Písmem od doby dětství až po kněžský seminář, poukazoval jsem vlastně to, jak se symboly mohou redukovat a také redukují na pouhé znaky. Celkem vzato, Písmo se pro mě stalo znakem institucionálního křesťanství. Během tohoto procesu ztratily symboly schopnost zprostředkovávat svaté a numinózní. Když jsem poznal, že odmítnout cestu, ke které mě symboly vyzývají, znamená odmítnout svatost, začal jsem hledat cestu zpět. Nyní se k symbolům vracím nikoli jako někdo, kdo čte pouze o historickém Kristu, který je hrdinou a skrze svou smrt a vzkříšení také vítězem nad Římany, ale jako někdo, kdo věří, že Kristus Písma je opravdu symbolem vnitřní skutečnosti. Neříkám, že Kristus není ničím víc, ale jako symbol vnitřní reality je vůdčím obrazem mého života. Tento proces, o němž jsem přesvědčen, že je modlitbou, obsahuje, jak říká Thomas Kane, „poznávání sebe samého. Ale je to také poznávání Ježíše, tak jak je přítomen v evangeliích“, a „pokud zůstaneme příběhům z evangelia věrni, pokud do nich nebudeme vkládat svůj vlastní význam, ale dovolíme, aby nám pozvolna svůj význam odkrývaly, ... pak se Pán evangelií stane Pánem našeho života“. Zkrátka, začneme se dívat jeho očima, či jinými slovy, přeměníme se z diváka evangelijního textu na vizionáře světa, který se zobrazuje v symbolech. Řečeno slovy teologie, život se pro nás stane posvěceným.
D. McGann in C. G. Jung a křesťanská spiritualita, R. L. Moore, ed., Portál, Praha, 1998, s. 145