Slovo pro tento den: Čtvrtek 6. prosince

Fp 1, 12–18a ● Ez 688

Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus.

[Fp 1, 15–18a]

Každý z nás má za sebou různý osud. A tak věří z různých pohnutek. I zvěstování každého z nás, ať chtěné nebo i to nechtěné, působí různě. Je to tak, i když je naše cesta upřímná a odhodlaná. Jsme však lidé, a tak na každého působíme jinak. Kolik toho, co je v nás, zůstává stále starý člověk? A kolik toho je skutečně upřímného a kristovského?

Jak se pojistit proti takové zmatenosti? Už v prvotní církvi se různé pohnutky směšovaly skoro k nerozeznání. Pohnutky vznešené a nízké, Boží i příliš lidské.

Apoštol nad touto naší ubohostí neláme hůl. Není v depresi ze stavu takové církve. Prostě si řekne: Co na tom, jen když je hlásán Kristus. On sám je klidný. Jak je to možné? Apoštol věří, že církev není založena na lidských ctnostech nebo chybách, ale na tom, co vykonal Ježíš Kristus. A tak nezáleží na osobním osudu toho, který Krista zvěstuje, ani na jeho vlastnostech. Záleží jenom na pravdě, kterou má tato zvěst sama v sobě.

Všechny naše pohnutky, všechny malichernosti pominou, ale slovo Hospodinovo, slovo Ježíše Krista trvá na věky!

Hospodine, prosíme, aby naše zvěstování bylo pravdivé, aby prozářilo naše malichernosti a půtky. Prosíme, abychom se podrobili tvému zkoumání a měli odvahu k proměně. Amen

Petr Turecký