Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem. Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh. [2 K 5,1.4–5]
Působení Ducha Božího se projevuje nelpěním na životě. Pozemský život je krásný, ale strhává ke lpění, a tedy obavám a strachu. Tušíme, že když se bojíme a děsíme, nejsme svobodní a nemůže námi procházet opravdová láska. Vedeni Duchem proto toužíme tyto strachy překonat. A základem překonání strachu je nebát se umřít – přestat lpět na životě. Duch nás ale nevede k negaci života, k popření jeho krásy a blaha, k pohrdání zdravím, nevede nás k touze už už zemřít. Duch naplňuje touhou po tom, aby vše co umírá, veškerá pomíjivost nebyla zdrojem obav, ale aby byla pozřena, strávena – proměněna Božím životem v život s Bohem a u Boha. Sténáme proto po ukončení života živořícího, děsícího se a starajícího se o svůj život, a toužíme po životě pravém, plném lásky a svobody.
Duchu Svatý, Bože ve mně, oživuj mne k životu svobodnému, nezávislému, láskyplnému, k životu prostému mučivých vášní, závistí, tužeb vlastnit věci i druhé lidi. Probouzej mne, prosím, k životu oproštěnému od touhy po moci nad vlastím životem i nad druhými lidmi a nad vztahy k nim, zbav mne mé chorobné soběstřednosti. Dej mi poznat ráj odevzdanosti Boží lásce a odvahy Boží lásku hájit a pro ni i život nasadit. Amen.
Marek Bárta