Slovo pro tento den: Čtvrtek 26. června

Ten mladší řekl otci: „Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.“ On jim rozdělil své jmění. [L 15, 12]

Máme tu před sebou člověka, který se rozhodne, že se postaví na vlastní nohy. Nic zvláštního. Chce se vyvázat z otcovského domu a žít na vlastní odpovědnost. otec mu to nevyčítá. Žádné vydírání, žádné: Zavolej, přijeď! Otec tu naprosto důvěřuje svému synu. Jako Bůh důvěřuje člověku. Nemá ho za nezpůsobilého tvora. Důvěřuje mu, že vedle odvahy postavit se na vlastní nohy a být svůj bude mít i odvahu pravdivě se do sebe podívat, neutéct sám před sebou, před tím, jaký skutečně člověk může být. Boží důvěra, že člověk nalezne odvahu se vrátit. Že nezapomene, kde má domov.

Vždyť tak jsi nás stvořil, otče – chce se mi říct. Tu touhu po tom dostat co nejvíc, svobodně dýchat, touhu po tom, sám si osahat hrany života – tu máme od tebe. Mít to, co mi patří, vzít dar života do vlastních rukou a pak se už sám pokoušet o své štěstí. Vždyť jsi nám nezakázal být dospělým, cítit se dost schopný, dost rozumný, odpovědný, silný, dost sebevědomý. Jistě, to, co jsme do života dostali, jsme dostali od tebe, Otče. Ale tys nám nezakázal se toho chopit, vzít to do vlastních rukou, dělat s tím, co rozpoznáme jako dobré. Dals nám rozum, cit, svobodu, tak s ní přece můžeme žít svůj život, udělat své zkušenosti. echceš po nás, abychom ti slepě věřili, nýbrž dáváš nám možnost si sáhnout na život, namočit se, napít se, zažít bolest i zklamání.

Chvála tobě, milosrdný Otče, že nám tak velkoryse důvěřuješ. Nechceme tuto tvou důvěru zklamat. Amen.

Tomáš Vítek