Slovo pro tento den: Čtvrtek 25. února

Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi. Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. [Ž 63, 2. 4]

Hledáme, kdo by nás potěšil, kdo by nás přijal se všemi našimi průšvihy, chybami, podvůdky, nečestnostmi, drobnými i většími zradami, se vším naším vztekem, strachem, se vší naší trudnomyslností. Kdo by unesl všechny naše nevěrnosti, rozchody, rozvody, potraty... Kdo by nás utěšil, když se děsíme společnosti, ve které žijeme. Takto hledáváme hledíce do prázdna obzvláště nad ránem, kdy nám něco z našeho ptaní připomene noční můra, sen, ve kterém se poodhalí, jak se vlastně doopravdy cítíme a co v nás po tom všem, čím jsme v životě prošli, zůstává... jaká spoušť! Všechno to tak pálí v hrudi, když na to myslíme. A hrdlo se svírá, jak při veliké žízni. O mnohém nemůžeme mluvit ani s těmi nejbližšími, a když se svěříme, často zjistíme, že se nám stejně neulevilo. Dokonce se někdy setkáme i s tím, že ani ti nejpovolanější neumí držet jazyk za zuby a naše skrytá tajemství se dostala dál a nás vysušuje pocit zrady i hanba a stud a znovu ten rozpalující hněv a nakonec vyprahlá apatie.

Kéž by nás tak osvěžila pravá láska, která by nás vyslechla a neodsoudila, která by nás utěšila, jak ranní rosou zavlažila naši rozbolavělou a zpraženou duši, která by hojila, z níž bychom se mohli v tichu a mlčení napít a osvěžit se... Která by dala vzrůst naději na nový, utěšený život. Takovou vláhu lásky poznat třeba jen na chvíli by bylo nad léta jakkoliv snad dlouhá, však žitá na duchovní Sahaře. 

Bože, před tebou se pohupuji v bocích a radostně si podupávám, tančím a točím se a z hrdla se mi dere radostný křik a nahlas prozpěvuji, protože ty jsi ta láska, z níž prýští nezměrné množství vláhy proměňující můj trudný, suchopárný obzor v zavlaženou zahradu radosti nesoucí plody štěstí. Amen.

Marek Bárta