Slovo pro tento den: Čtvrtek 24. května

1 K 15, 42b–49 ● Ez 662

Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.

[1 K 15, 43]

Snad každý kluk v dětství rozebírá vše, živé i neživé. Někdy je to krvavější, někdy zcela nevinné, ale ta touha poznat, jak věci fungují, ta k dětství patří. A údiv nad stvořením také. Můžeme stát v úžasu nad mohutným dubem, ale rozebírejme spadlé žaludy sebedéle, malý doubek v nich nenajdeme. To, co na jaře zaséváme, je tak obyčejné a všední a nic nesvědčí o budoucích velikých věcech, které z toho vzejdou.

Vyhlédněte nyní z okna nebo ujděte pár kroků a uvidíte celý svět v květu, obklopen vůněmi a barvami. Ale když k tomu příroda před třemi měsíci pracovala, bylo to zcela neviditelné, skryté našim zrakům. V půdě klíčila semínka, v holých umrlčích větvích stromy sbíraly mízu, aby mohly nasadit první pupence. V tom tichu a zdánlivém klidu se chystala bouře života.

V Písmu je vše, co je nutné ke spáse. Kdyby tato Pavlova slova chyběla, propadali bychom pochybnostem o svém vlastním vzkříšení. Vždyť se stačí podívat do našeho života: není v něm až příliš úhoru a stojatých vod? Příliš chladu bez lásky a bez života? A stačí jen drobet víry a i my jednou uvidíme svůj život v plném květu v Boží zahradě. I naše prašná těla budou proměněna a vydají plody.

Hospodine, jako nebeský Zahradník pečuj o své stvoření, ať to, co je nyní slabé, vstane jednou v moci. Amen