Slovo pro tento den: Čtvrtek 23. srpna

1 Te 5, 1–11 ● Sv 278

Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. […] Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.

[1 Te 5, 2.4–5]

Čím to, že se den definitivní Boží vlády nad světem stal lidem strašákem? Čím to, že se bojíme druhého a konečného návratu Krista? Snad za to mohou apokalyptické fantazie, tak oblíbené ve všech katastrofických filmech. Snad za to může strach z neznámého.

Ale vždyť přece víme o Boží náklonnosti k lidem. K náklonnosti tak hluboké, že se Bůh sám stal člověkem. Vždyť přece známe Krista. Víme o jeho lásce, kterou miloval i nejposlednější zaběhnutou ovečku. Boží příchod nám není neznámou a tajemnou veličinou.

Všichni jsme služebníky; jako děti Boží máme pečovat o krásnou zemi, která nám byla svěřena, starat se o Boží stvoření i jeden o druhého. Proč by měl návrat Hospodáře znamenat zkázu a smrt, proč by měla pole žírných klasů lehnout popelem?

Chce-li však kdo nyní mávnout bezstarostně rukou a „řekne: ‚Můj pán dlouho nejde‘ a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými“ (L 12, 45b–46).

Přijď, Pane Ježíši! Milost Pána Ježíše se všemi (Zj 22, 20c–21). Amen

Lukáš Pešout