Slovo pro tento den: Čtvrtek 20. listopadu

Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. [1 K 12, 26]

Společenství církve se podobá lidskému tělu. Vzájemný vztah mezi údy církve je jako v našem organismu. Všecko má své místo, všecko spolu nějak souvisí a jedno je nějak závislé na druhém. Mohlo by se zdát, že všecko není důležité a že bychom se bez něčeho obešli. Ve skutečnosti to tak není. Jistěže může být člověk slepý, hluchý, němý nebo chromý, a je celá řada dalších trvalých nebo dočasných postižení, se kterými lidé žijí.

Často to však znamená vážné omezení, které se obtížně vyrovnává. Jestliže v církvi některá obdarování zrovna chybějí, určitě to brzy pocítíme. Tuto sounáležitost si musíme uvědomovat. Neříkejme, že je někdo postradatelný či nahraditelný. Neplatí to ani o těch, kteří jsou nenápadní a stojí trochu stranou. Radost a strádání prožíváme svorně – v jednom sboru, v jedné církvi, v jednom Božím lidu.

Pane Bože, děkujeme, že nám připomínáš, co je a má být církev. Odpusť nám, když to nechápeme. Amen.

Bohuslav Vik