Slovo pro tento den: Čtvrtek 2. srpna

Ex 32, 19–26a ● Ez 549

Když se Mojžíš přiblížil k táboru a uviděl býčka a křepčení, vzplanul hněvem, odhodil desky z rukou a pod horou je roztříštil.

[Ex 32, 19]

Stalo se vám někdy, že vás někdo rozčilil k nepříčetnosti? Tak, že jste měli sto chutí něco kolem sebe rozbít nebo chytit toho nebožáka za límec a z plných plic mu zakřičet do obličeje: „To si vypiješ“? Vůbec nejhorší je, když nás rozzlobí někdo blízký – koho si vážíme a koho máme rádi. Tak můžeme rozumět i Božímu hněvu na poušti. Hospodin si izraelský lid vyvolil jako svůj. Měl jej rád. A Izraelci, místo aby se řídili jeho dobrými radami, neustále odbočovali z dobře vytyčené cesty.

Mojžíšův hněv však neplynul z afektu. Dopředu slyšel, co se v táboře děje. Jeho vzplanutí a roztříštění desek byl vážný prorocký čin, kterým chtěl lidu říct – Přátelé, takhle ne! Tudy cesta nevede… Podobně Pán Ježíš nezpřevracel stánky směnárníků a prodavačů na dvoře chrámu v náhlém rozčilení, ale aby všem jasně ukázal, že taková věc – kupčit v domě modlitby – se prostě nedělá!

Možná i my jsme zažili, že se na nás někdo hněval. Ne v afektu, ale zcela vážně rozčilen nám sděloval, že jsme učinili něco nepřípustného. A třeba jsme časem v tom hněvu rozpoznali pro sebe slovo milosti.

Pane, dej nám schopnost přijímat kritiku i schopnost napravovat to, co jsme pokazili. Amen

Jiří Palán