
Nábot řekl Achabovi: „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích.“ [1 Kr 21, 3]
Nábot nechce prodat králi Achabovi svou vinici. Přitom Achab nabízí velmi dobrou cenu. Co ta jedna vinice pro Nábota znamenala, že mu to stálo za to, aby na ní pracoval a neprodal ji ani za královskou cenu? Pro Nábota je to víc než jen nějaký kus pole. Řada lidí dnes, včetně mě, Nábotovu přemýšlení úplně nerozumí. Mám však přítele, majitele statku, který patří jeho rodině prokazatelně již bezmála čtyři sta let. Mužové se stejným jménem na něm hospodařili v dobách hojnosti i bídy, generace za generací. Komunisté statek zabrali, ale co je několik desetiletí v porovnání se staletími? Jen epizoda.
Už tu zas hospodaří dědic. Nedokážu si představit, že by tento můj přítel jednoho dne svoje budovy a pozemky prodal a odstěhoval se s rodinou někam jinam. Ne, že by se nemohl mít líp. Vždyť hospodařit na zděděném majetku znamená hlavně práci, starosti a pak zase práci. Jenže on není zdaleka první ze své rodiny, kdo se takto stará, a věří, že není ani poslední v řadě. Myslím, že on nikdy neprodá.
Máme i my nějaké takové dědictví předků, na něž je možné navazovat? Něco, co je pro nás svědectvím, že nepracujeme v životě bez naděje, nesmyslně, osamoceni ve své době? Jistě zdaleka nejde jen o nějaké stavby. Takovým dědictvím je cokoliv, co můžeme rozvíjet, na čem můžeme pracovat a též předávat další generaci. Něco, co je spíš dědictví, spíš svědectví než jen vlastnictví, práce či povinnost.
Děkujeme ti, Bože, že nejsme osamoceni ve své době, nýbrž patříme do velkého oblaku tvých svědků. Amen.
Tomáš Vítek