Slovo pro tento den: Čtvrtek 18. února

Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?[…] I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme. [Ž 27, 1.10]

I když jsme na to jako dospělí většinou dávno zapomněli, dětství nebylo nikdy úplně idylické. Co strachu jsme během něj zažívali! Co hrůzy prožívá novorozeně při porodu a v prvních okamžicích života. Kolik malých a zbytečných strachů zažíváme ve škole a zdává se nám o nic ještě dlouho do dospělosti. Právě v takových chvílích rodičovská náruč skýtá, nebo by měla skýtat, útočiště před dotírajícím strachem, úlevu a dočasnou jistotu: vše je a bude zase dobré.

Ale tím, že zestárneme, potřeba slyšet: „To zase bude dobré“ nezmizí. Vyrostli jsme a naše problémy a strachy vyrostly s námi. Už nás neuklidní rodičovská náruč. Ale víra nám ukazuje cestu. Vždyť Kristus nazývá Boha Otcem. Když se k Bohu v lásce upneme, můžeme skutečně i ve chvílích velikých obav a strachu pocítit jeho blízkost, jeho útěchu, jeho náruč. Když je psáno: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce“ (1J 4.18), jako bychom slyšeli Boží slova: „Neboj se. Věříš? Pak vše bude dobré.“

Pane, Bože, nemůžeme se vyhnout každému problému či utrpení, ale dej nám víru a lásku, ať je v naději snášíme statečně a beze strachu. Amen.

Jan Kupka