Slovo pro tento den: Čtvrtek 16. října

Proto klekám na kolena před Otcem. [Ef 3, 14]

Hluboký poklek na kolena byl výrazem úcty, již vyžadovali někteří starověcí králové i římští císaři; vyjadřovala se jím naprostá poddanost i oddanost. Když tedy apoštol „kleká v modlitbě na kolena“, vyjadřuje tím, že Bohu je všechno poddáno, včetně těch sil a mocností, které na člověka doléhají, dorážejí, skřípou, svírají a nárokují si náš život… I ony podléhají Bohu, a nemohou proto zmařit jeho plán, jeho konečný záměr s námi. Apoštol není žádný limonádový optimista ani hurákřesťan. Ví, že není vždycky snadné spolehnout na Boží moc, že okolnosti (síly a mocnosti) podrývají naši víru, když to kolem nás nebo s námi v životě nepříznivě cloumá… Ale také ví, že kdo často kleká na kolena před Bohem, tomu se tak snadno nepodlomí kolena před ostatními mocemi a nemocemi.

Vírou, vnitřním člověkem, jsme utvrzováni, že Kristus je Pánem i nad všemi strachy, depresemi, malomyslností a nejistotou, které na nás doléhají a chtějí nás opanovat. Pavel se modlí – a chce, aby to jeho bratři a sestry ve sborech věděli, že a jak se za ně modlí: „Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ – Vzpomeňme si na apoštolův obraz, že jsme stavbou, jejímž základem je Ježíš Kristus, že jsme budováni v duchovní příbytek Boží. Znamená to, že se u nás – u nás osobně i v církvi – Kristus Pán chce cítit jako doma.

Prosíme, Pane, o moudrost a sílu, abychom si uměli pravidelně udělat čas na modlitbu, na uctivé, upřímné, důvěryplné sklonění se před tebou. Amen.

Anna Lavická