Slovo pro tento den: Čtvrtek 1. listopadu

Žd 9, 1–12 ● Ez 464

I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské. […] Ale když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, neprošel stánkem zhotoveným rukama, to jest patřícím k tomuto světu, nýbrž stánkem větším a dokonalejším. A nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.

[Žd 9, 1.11–12]

Se vší úctou k starší izraelské tradici chrámové bohoslužby, obětí, posvátných obřadů musíme říci, jak se to všechno ve světle Krista díla ukazuje jako předběžné, nedostačující. Velekněz, který vejde do prázdné svatyně chrámu, krev obětovaných zvířat, chrámový provoz – to všechno nemůže nahradit živý vztah k Bohu. V podobném duchu mluví už žalm padesátý.

Autor epištoly Židům naznačuje, že nic z toho nemůže otevřít skutečnou cestu k Bohu. Dokud tuto cestu neotevře Boží Syn, Kristus, Bůh a člověk zároveň. Jeho krev není náhražkou, ale jeho vlastní krví, jeho oběť není „hrou“ či „chrámovým provozem“, ale obětováním vlastního života. Svou oběť smíření nepřináší do prázdné nejsvětější svatyně. Jeho kříž není prázdný. Visí na něm jeho tělo.

Chrám a chrámový provoz odpadl. Chrám byl dokonce zničen. A přesto můžeme říci, že židovské i křesťanské modlitby stoupají k Hospodinu. A věříme, že jsou vyslyšeny, i bez chrámu. Díky opravdovému veleknězi.

Kriste, tobě chceme děkovat, že jsi nám otevřel cestu k Bohu, našemu Stvořiteli. Amen

David Sedláček