Rozhovor Jiřího Bureše se Zdeňkem Turkem

Rozhovor Jiřího Bureše, chomutovského faráře Českobratrské církve evangelické s kurátorem chomutovského sboru Zdeňkem Turkem o tématu homosexuality, hledání, víře v Boha a společenství církve, které umí jak přijmout, tak i odmítnou člověka, který se určitým způsobem odlišuje od většiny.

J. Bureš: Jakou jsi měl představu o křesťanství dřív, než jsi přičichl k nějaké církvi?

Z. Turek: O křesťanství jsem nic nevěděl. Pocházím z ateistické rodiny, komunistické, byl jsem pionýr, aktivní svazák. Neměl jsem ponětí o křesťanství, duchovním životě.

Postupem času jsem si začal uvědomovat, že něco je u mne jinak se sexuální orientací. Nerozuměl jsem tomu. Věděl jsem, že se mi líbí kluci a holky mě nezajímají – na učňáku, v pubertální době, ale nijak hlouběji jsem se tím nezabýval. Později jsem se začal věnovat historickému šermu, to byla moje hlavní životní náplň. Měli jsme skvělou partu: jeden za všechny, všichni za jednoho, romantika spojená s rytíři, s šermováním, s mušketýry…

Pak se ale vztahy rozpadly, už to nebylo takové jako na začátku. Najednou to vyplavalo na povrch, že bych také někoho chtěl. Všichni už měli ženské, říkali „měl by sis také někoho najít“, vyprávěli, jaké to bude. Ale mne to nelákalo. S tím, že bych si mohl začít s nějakým klukem, jsem se neztotožňoval. Měl jsem zkreslené představy o tom, co je homosexualita. Převzal jsem představu okolní společnosti: že homosexuálové jsou ti, kdo obtěžují na záchodcích nebo někde v parku. To bylo pro mě nepřijatelné.

Ale po vztahu jsem toužil, mít někoho blízkého. Do té doby mi to nahrazovala šermířská skupina, ale ta byla teď rozhádaná. Neměl jsem žádnou duševní oporu, někoho, s kým bych mohl něco sdílet. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. V tuhle chvíli přišly otázky po smyslu života, proč tady jsem, jestli je Bůh, co mám s životem dělat, co mám dělat s tím, čemu nerozumím. Tak jsem se i bál si s někým popovídat, aby mě za to neodsoudil, aby ve mně neviděl toho úchylného homosexuála. Dnes si uvědomuju, že mne to vlastně přivedlo k Bohu.

J. Bureš: Jak vypadal tvůj první kontakt s křesťanstvím?

Z. Turek: Moje první setkání s křesťanstvím proběhlo přes sektu – křesťanskou společnost Voda života. Náhodou jsem se setkal s jedním člověkem, který mi začal svědčit, že „Bůh je úžasnej“. Byl jsem zvědavý, v tu chvíli to pro mne byla aktuální otázka. Tak jsem byl přiveden do společenství, které bylo hrozně fajn, komunikativní, báječná parta. Poprvé jsem viděl Bibli, dozvěděl jsem se během 2 hodin o základech křesťanství, řekl modlitbu spasení – a bylo to. Toto křesťanské společenství se stavělo k homosexualitě tak, že je to nemoc, kterou Bůh může vyléčit.

J. Bureš: A ty jsi toužil po vyléčení, po tom, aby tvá orientace „nebyla“?

Z. Turek: Ano. Neměl jsem v sobě jasno. A když jsem to ve společenství na sebe řekl, nebyl jsem odsouzen druhými. Naopak, říkali, to je dobře, žes to vyznal, Bůh to teď vyléčí, vlastně už to vyléčil, protože jsi přece přijal spasení. Uzdravení se mělo projevit tím, že bych si vzal ženu a začal s ní žít, mít děti. Tam by se ukázalo, že je vše v pořádku. Kdybych později přišel a řekl: „mám ženskou, ale pořád myslím na chlapy“, tak počítám, že by odpověděli, to jenom ďábel ti sedí na rameni a našeptává ti, nesmíš se tomu poddat.

Z Vody života jsem odešel po tři čtvrtě roce. Pak následovalo dlouhé, náročné období. Takové vzduchoprázdno - člověk je zklamán Bohem, lidmi, sám sebou. Byl to šok, že ten bůh, ve kterého jsem věřil, neexistuje, že jsem věřil v nepravý obraz, v Boha jako v nějaký automat. A znovu vyplula na povrch má sexuální orientace, protože jsem vedle sebe neměl nikoho, s kým bych to mohl sdílet a kdo by mne chápal.

Má mě Bůh rád takového, jaký jsem, nebo ne? Kdykoliv jsem řešil tuto otázku s duchovním, řekl mi, to je jasné, to je špatně. To bylo jako kdybych dostal facku, pěstí, už jsem to nechtěl řešit. Pak jsem se 14 dní svíjel doma v duševních bolestech. Ale vždycky bylo něco, co mě nakoplo, dnes v tom vidím Boží ruku, takové „běž a hledej dál“. Vždycky jsem měl v církvích nabídku, adaptovat se do heterosexuálního života, anebo celibát. Ale to jsem vnímal tak, že to nejsem já. Býval bych to i chtěl, ale ne tak, že se budu přetvařovat před společností i sebou samým. Má-li Bůh moc vyléčit mě, ať to učiní, udělá ze mne heterosexuála, to jsem si přál. A mnoho lidí se za mne modlilo, ale nikam to nevedlo. Přemýšlel jsem, mám si najít ženu, abych nebyl sám, ale kam to povede?

J. Bureš: Ty jsi hledal cestu ke křesťanství a pořád dostával odpověď, že homosexualita ne. Nenapadlo tě, že je lepší odejít a netrápit se?

Z. Turek: Stokrát. Říkal jsem si, křesťané, dejte mi už pokoj. Chci žít svůj život - jenže to měl být život s Bohem, tak mi netvrďte, že Bůh je takový. Že mě – jak někdy říkám – stvořil, dal mi červený kabát, a pak mi řekne: „tak a budeš tady chodit, ale běda, jak tě v tom červeném kabátu uvidím“.

V tomto vnitřním chaosu a zmatku jsem se dostal k psychologovi a potom do psychoterapeutické skupiny. To bylo první místo, kde jsem se měl setkat s jinými gayi. Měl jsem z toho hroznou obavu, protože jsem si pořád představoval, že jde o nějaké „uchyláky“. Představa společnosti byla ve mně tak silně zakořeněná, že jsem se jich bál. Setkání s dalšími homosexuály pak bylo pro mne obrovské poznání. Viděl, jsem, že řeší různé problémy, různé životní situace, vztahy s rodinou, o sexu se vlastně nemluvilo. Přes tuto skupinu jsem se dostal do komunity LOGOS v Praze-Kobylisích. Tam byl farář Štorek, který držel LOGOS duchovně. Jemu jsem vděčný za to, že mi ukázal Boha jinak, jako toho, který i mne přijímá, jaký jsem, Boha, v kterého věřím dodnes. Ale ČCE jsem ještě neznal. Chodil jsem do té budovy, ale nevěděl jsem, že tu je evangelická církev.

J. Bureš: Takže LOGOS byl pro tebe důležitý přelom, najednou se ukázalo, že v církvi existuje nějaké místo, kde můžeš otevřeně o své identitě mluvit, a automaticky se nepočítá, že je to špatně?

Z. Turek: Ano. Ale bohužel to bylo vždycky jenom v kruhu dalších lesbiček a gayů. Pořád to nebylo společenství, kde se nemusím oddělovat stranou, být jenom s těmi svými, abych byl přijímán. Tady se neřešilo, jestli jsi v celibátu, nebo ne, někteří měli partnera. V této době jsem si i já našel svého prvního partnera. Seznámili jsme se přes amatérské divadlo a začali spolu chodit. To byl pro mě velký zlom. Rázem jsem se stal nežádoucí pro všechny církve, se kterými jsem byl v kontaktu, v CB i u salesiánů. Všem jsem to řekl, nešlo to zamlčet, byl jsem toho plný, měl jsem obrovskou radost. Mám vztah – ne „mám sex“, ale vztah! Věděl jsem, že to bude problém, znal jsem jejich smýšlení, ale řekl jsem to. A pak jsem viděl otevřené pusy; to byl konec. Od té doby, kdykoliv jsme se viděli, poslouchal jsem, jak je to špatně a že oni vědí, co si Bůh myslí…

A tehdy, naprostou náhodou, jsem byl pozván do evangelického sboru v Chomutově. Je to zvláštní, bydlel jsem 5 minut od evangelické fary, procestoval jsem celou republiku, různé denominace, ale o ČCE jsem nevěděl. A tak jsem přišel do sboru. Tady jsem našel lidi, kteří moji orientaci podporovali, především farářka, kurátorka, vikář, ale i další. Nerozhlašoval jsem, jak to se mnou je, ale když se někdo zeptal, tak jsem to řekl. Pro mě bylo důležité, že mám podporu od vedení sboru.

J. Bureš: S ČCE ses ale snadno neztotožňoval, z Církve bratrské jsi byl zvyklý na trochu jiné duchovní prostředí.

Z. Turek: Jsou dvě roviny, vztah s Bohem a společenství. A já jsem asi potřeboval především najít společenství, nějaké „duchovní doma“, kde budu moci sdílet svoji víru. Kde si nebudu muset na něco hrát, mít různé role a přetvářky, předvádět „něco, co nejsem“.

J. Bureš: Potom přišel nový moment, kdy se sbor v Chomutově ocitl v krizi, nebyl tu kurátor a ani žádný kandidát. A objevila se možnost, že právě ty bys mohl, nebo měl, takto vést sbor. Tehdy ses rozhodl, že o své orientaci promluvíš veřejně. Proč?

Z. Turek: Uvědomoval jsem si, že i když mně někdo přijímá takového, jaký jsem, tak jsou to pořád jenom někteří. A když mám nastoupit do této funkce, tak nezastupuji jenom lidi, kteří se mnou souzní, ale společenství celé. Chtěl jsem přijít s čistým štítem, odkrýt karty, říct, je tu tato věc, která může někomu vadit a mohla by v budoucnu způsobit rozkol ve sboru, což v žádném případě nechci.

J. Bureš: Obraťme se nyní více k současnosti. Dnes žiješ v registrovaném partnerství. Jaké to je, být gay a mít vztah s člověkem, který prožívá podobně kontrastní situaci - je věřící, žije v církvi, ale jeho sexuální identita tam není přijímána?

Z. Turek: Nejprve řeknu, že je to v mém životě můj druhý vztah, a je určitě mnohem intenzivnější. Můj partner se hlásí ke katolické církvi, ale evangelickou zná velmi dobře. Každý jsme naprosto jiný, povahově i názorově. Ale máme i společné věci, především duchovní zájem. Pak je tu společný cíl, koupili jsme si domek, který budujeme.

Nejdůležitější je pro mne vztah, sdílení. Člověk se má kam ukrýt, má nějaký domov, není sám. Mnoho lidí má představu, že pokud spolu žijí osoby stejného pohlaví, hlavním důvodem je sex. Skutečnost je jiná. Když spolu dva žijí dlouhou dobu, tak je jasné, že nejde o sex, ale o něco trvanlivějšího, o celoživotní společenství. V tomto se to podobá heterosexuálním vztahům.

Tady je ale jeden důležitý rozdíl, heterosexuální vztah má před sebou vidinu potomků, rodinu. Sám vím, ne z vlastní zkušenosti, ale z rozhovorů s jinými gayi či lesbičkami, že touha mít potomka tu je, ale musejí se s tím smířit. Přejít kvůli tomu do heterosexuálního vztahu si nikdo netroufne, to je hodně tenký led. Většina párů se tak pustí do nějaké jiné věci, svoji energii věnují něčemu jinému než budování rodiny. Jsem přesvědčený, že to je dobře. Dokonce bych řekl, že to je určitá cesta od Boha, člověk může pomáhat ve sboru nebo jiným lidem, má volnější ruce.

J. Bureš: Většina naší společnosti zná gaye z médií. Mediální obraz nám nejčastěji staví před oči různé „love parades“, veřejné pochody, kde se někdo obnažuje, provokuje, vykřikuje různá hesla… Jaký je tvůj postoj k těmto akcím?

Z. Turek: Rozhodně nejsem toho příznivce. Povyšovat svoji jinakost a ještě k tomu odhalovat svoji nahotu na veřejnosti, abych ukázal, že i přesto, že jsem jiný, tak jsem sebevědomý, to se mi nelíbí a mnoho lidí takové chování pohorší. Já to pohoršení naprosto chápu – de facto to pohoršuje i mne. Nechodil bych s transparentem „Já jsem gay!“, stejně tak bych nechodil s nápisem „litujte mně“. Není mi to blízké, chci být prostě tím, co jsem.

Druhá část mediálního obrazu jsou spory o různé zákony. Tohle je mi bližší, víc pochopitelné. I gay komunita má nějaká práva, smí se ozvat a říci: „my se nepovažujeme za nemocné, za méněcenné, máme stejná práva (a samozřejmě také povinnosti)“. Na druhou stranu, nechci, aby to překročilo určitou mez, aby se mluvilo stále jen o diskriminaci. Byl bych rád, aby to vlastně přestalo být důležité téma, aby vztah společnosti a gay komunity byl vyrovnaný.

________________________________________