Ordinace - povolání ke službě

Ordinace, tedy pověření duchovní službou nebo úřadem, existuje v církvi v určitých podobách už od dob první církve. V Bibli můžeme najít oporu pro pověřování duchovním úřadem už u apoštola Pavla v pastorálních listech. V listu Titovi v 1. kapitole v 5. verši, kde Pavel píše o ustanovování starších v jednotlivých městech a v 1. epištole Timoteovi, kde můžeme ve 4. kapitole číst o „vkládání rukou“, které provádějí starší. Důležitý je i důraz na modlitbu.

V 16. století se proti pojetí ordinace jako svátosti praktikované římsko-katolickou církví postavil reformátor Martin Luther, který ovšem protestoval proti tehdejšímu pojetí ordinace jako pravomoci „přinášet v církvi oběť za živé i za mrtvé“, což nikde v Písmu zachyceno není. Dle Luthera je ordo pouze povoláním a ustanovením církevního služebníka v jeho úřadu. Podle W. Pannenberga již roku 1523 radil Luther Čechům, aby své kazatele uváděli do služby modlitbou a vkládáním rukou a tak je vyzbrojili pro její konání. Dle toho se řídila i Lutherská reformace.

(Zejména) Podle katolické a pravoslavné teologie ztratila kvůli rozdílnému chápání ordinace většina protestantských církví tzv. apoštolskou sukcesi, tedy posloupnost v předávání duchovního „úřadu“ sahající až k prvním apoštolům rané církve a tedy k Ježíši Kristu, který je ustanovil svými učedníky a následovníky. Většina protestantských církví ale toto pojetí neuznává a není pro ně zásadní. Historické předávání prostřednictvím vkládání rukou pro ně není nezbytné. Apoštolové jako Ježíšovi učedníci jsou pro ně sami o sobě dostatečným základem pro církev už od dob jejího vzniku a to skrze Písmo, do kterého zaznamenali evangelium, které je tím zásadním a určujícím.

I přes tyto rozdílné výklady je ordinace důležitým momentem v životě všech církví. Církev při ní povolává do služby další následovníky pověřené přímým duchovním úřadem. Ordinovaní mohou vykonávat svátosti křtu i vysluhovat svatou Večeři Páně.

Podle církevního zřízení Českobratrské církve evangelické pověřuje církev ordinací některé své členy, muže i ženy, „aby se s využitím svých obdarování a s podporou celého společenství soustředěně věnovali službě kázání Božího slova a Kristových svátostí.“

Ordinace kazatelů a presbyterů a vedení ordinačního aktu přísluší v Českobratrské církvi evangelické synodnímu seniorovi. Při ordinaci však ordinovaný vyznává, že přijímá pověření jako povolání od Pána církve. Ordinovaní členové církve mohou samostatně připravovat a vést bohoslužby v církevních sborech, jsou-li k tomu povoláni správním orgánem příslušného sboru.

Českobratrská církev evangelická uznává ordinaci udělenou členům církví sdružených ve Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE).