Karel Šimr hovoří o práci Psychosociálního intervenčního týmu v České republice

Rozhovor s Mgr. Karlem Šimrem, koordinátorem Psychosociálního intervenčního týmu v České republice a evangelickým farářem v Chrástu.

E-církev: Co je to psychosociální tým?

K. Šimr: Přesně „Psychosociální intervenční tým ČR (PIT)“ je mezioborové uskupení lidí, které se zabývá na komunitu orientovanou pomocí po neštěstích.

E-církev: Co konkrétně tým dělá?

K. Šimr: Jak vyplývá z obecného představení, adresátem našich aktivit nejsou jednotlivci nebo rodiny, zasažené neštěstím, ale společenství, komunita – nejčastěji tedy obec, ale také třeba organizace nebo církve. Vycházíme totiž z přesvědčení, že lidé odedávna uměli zvládat neštěstí právě v rámci přirozeného společenství. Snažíme se tedy podpořit hlavně svépomoc a vzájemnou pomoc lidí, která by vždy před pomocí zvnějšku měla mít přednost. Obrazně řečeno: nesnažíme se zahřívat prokřehlé dítě, ale spíš vodu ve vaničce, ve které leží.
Mezi konkrétní podoby těchto komunitních intervencí patří koordinační, vyhodnocovací a zakončovací schůzky v regionu, návrhy pomoci „šité na míru“, besedy s občany nebo podpora při organizaci rituálů.

E-církev: Kolik lidí v tomto týmu je?

K. Šimr: Vlastně docela maličko – tak 10 aktivních členů. Dále existuje okruh expertů a sympatizantů a dalších lidí z různých profesí nebo s osobními zkušenostmi s neštěstím, se kterými spolupracujeme.

E-církev: Jak tým vznikal a jak dlouho už funguje?

K. Šimr: Psychosociální intervenční tým letos slaví 10 let své existence. Jeho historie je poměrně složitá a často se potýkáme s tím, že naši partneři myšlenkově ulpí na určité dobové podobě, zatímco my už jsme o dost jinde. Tým vznikl z iniciativy Vítězslava Vursta z Adry, Zdeňka Procházky z MV – GŘ HZS ČR (Ministerstvo vnitra - generální ředitelství HZS ČR , pozn. red.) a psycholožky Bohumily Baštecké jako reakce na pracovní schůzku v roce 1998 v Přibyslavi, jíž se Česká republika stala součástí projektu Světové rady církví pro jedenáct postkomunistických zemí s názvem Připravenost náboženských společností, veřejných organizací a státních institucí společně čelit katastrofám všeho druhu. Myšlenku potřeby pomoci po neštěstích a role církví v ní oživily také povodně z roku 1997 na Moravě.
Následně proběhly celkem tři výcviky. První byl určen pro duchovní, druhý pro pracovníky humanitárních organizací a třetí byl smíšený. Původní představa byla vytvořit regionální týmy, schopné reagovat na mimořádné události ve smyslu přímé pomoci zasaženým.
V průběhu času však začaly pod hlavičkou jednotlivých organizací vznikat různě zaměřené krizové týmy, které usilují o totéž. Hodně nás také posunula práce na standardech psychosociální krizové pomoci pod hlavičkou MV – GŘ HZS ČR, které ukázaly, že pomoc po neštěstích je hlavně o koordinaci a „dlouhém dechu“.
A proto se PIT začal profilovat jako tým lidí, kteří se zaměřují spíše na koordinační podpory se zaměřením na komunitu a dlouhodobost. Konkrétně to znamená, že po neštěstích neťukáme na dveře zasažených jednotlivců a rodin, ale na dveře obecních úřadů, far, škol a místních organizací. A snažíme se podpořit vzájemnou pomoc, vycházející z místních zdrojů.

E-církev: Existuje nějaký zahraniční ekvivalent? Spolupracujete s podobným týmem v zahraničí?

K. Šimr: Vím o řadě krizových psychosociálních týmů (například v rámci humanitárních organizací nebo složené z duchovních – „Notfallseelsorge“ v německojazyčných zemích), ale většinou jsou orientované na přímou akutní pomoc. O mezioborových týmech podobného typu se píše v literatuře, ale přímé kontakty nemáme. Zdá se nám, že jsme trochu unikum – proto si nás lidé někdy těžko zařazují do svých souřadnic..

E-církev: Jak jste se k této práci dostal?

K. Šimr: Přes povodně – jako většina lidí, kteří se u nás kolem neštěstí angažují. V roce 2002 jsme prožili evakuaci v plzeňské Roudné a díky tomu, že žena tehdy byla zrovna na brigádě v Charitě, spontánně jsem se tam zapojil do činnosti vznikajícího povodňového štábu – nejprve jako dobrovolník, pak i jako zaměstnanec. Po skončení projektu povodňové pomoci jsme v rámci Diecézní charity Plzeň založili Terénní krizovou službu, která jako profesionální sociální služba poskytuje výjezdovou formou pomoc lidem v krizových situacích nebo po neštěstích na území Plzeňského kraje. V té době jsem také absolvoval výcvik PITu a jeho myšlenka mne čím dál víc přitahovala. Dnes se živím jako farář a v PITu pracuji jako dobrovolník.

E-církev: Jste zároveň farářem Českobratrské církve evangelické v Chrástu, existuje nějaké propojení církevní oblasti a práce týmu?

K. Šimr: Bezpochyby. PIT má ve svém závazku vnímavost k duchovním potřebám, které kolem neštěstí vystupují do popředí i u lidí necírkevních či nenáboženských. Jsou to otázky spojené s hledáním smyslu (proč…?), vyrovnáním se s vinou nebo tím, co je po smrti. Významnou složku komunitních intervencí, o které se snažíme, tvoří veřejné rituály, v našich podmínkách často ekumenické bohoslužby. Osobně zakouším, že se mé dvě role – farářská a člena týmu – vzájemně doplňují a jedna druhé přináší velké obohacení.

E-církev: Ve Veřejném závazku PITu se píše, že chce „usilovat o zlepšení připravenosti obyvatelstva na mimořádné události anebo krizové situace“, jak se toto dá konkrétně realizovat v praxi?

K. Šimr: Když se stane neštěstí, lidé jsou najednou vnímavější vůči otázkám s tím spojeným. Mají zájem mluvit třeba o tom, jak poskytnout první pomoc zraněnému, jak pomoci člověku, který prožil dopravní nehodu nebo jak mluvit o smrti s dětmi. Myslíme si, že je třeba této citlivosti využít a reagovat na ni - například veřejnou besedou nebo přednáškou ve škole. To, že nejsme úplně bezmocní, že se můžeme připravit na příště – to je něco, co neštěstí také dává určitý smysl, a je to jeden z myšlenkových pilířů psychosociální krizové pomoci.
Připomínám, že připravenost není totéž co prevence. Na prevenci se obvykle vždy slyší – co dělat, aby se nestalo… My se ale snažíme připomínat, že neštěstí nás vždy provázela a budou provázet a že bychom si měli vědět rady, když už se něco stane.

E-církev: Účastnil se PIT i pomoci poskytované při nedávných povodních?

K. Šimr: Po jarních povodních 2010 ne. Zatím jsme nenašli téma či potřebu, které by pro nás byly výzvou. Lidé, obce i organizace si s povodněmi už ví rady. Zvykáme si, že jsou běžnou součástí našeho života. Je jim věnována velká pozornost veřejnosti… Někdy trochu uštěpačně mluvíme o povodních jako o „benigních katastrofách“, které – pokud si nevyžádají oběti na životech – vlastně nejsou zhoubné, ale vedou k ziskům: lidé si opraví domy, obce a stát infrastrukturu, humanitární organizace získají prostředky a prestiž. Jediný problém, se kterým si zatím nevíme rady a kterému se nikdo nevěnuje, je právě ten, který se týká společenství. Lidé dostanou mnoho pomoci z různých zdrojů, ale výsledkem je závist a často rozdělené a znesvářené vesnice. A tak člověka napadá otázka, zda by nebylo lepší materiální pomoc omezit a orientovat se spíš na podporu vědomí sounáležitosti v komunitě a vzájemnou pomoc.
Ještě k otázce po angažovanosti PITu po povodních: V loňském roce po bleskových letních povodních jsme spolupracovali s humanitárními organizacemi při koordinačních, vyhodnocovacích a zakončovacích schůzkách v jednotlivých regionech. Iniciovali jsme také myšlenku vzpomínkových akcí před Vánocemi, tedy půl roku po povodni, při nichž jsme chtěli zejména ocenit hrdinství lidí, kteří zemřeli při záchraně druhých.

E-církev: Co to je „síťování“?

K. Šimr: Pomáhat po neštěstí znamená spolupracovat, tedy vytvářet síť, v níž se lidé podle svých momentálních potřeb a situací mohou „zachytit“. Je to tedy propojování lidí a organizací, aby o sobě věděli a spolupracovali.

E-církev: Jak lidé reagují na vaší nabídku pomoci?

K. Šimr: Připomínám, že těmi lidmi nejsou v našem případě lidé přímo zasažení, ale spíše opory komunity (starostové, učitelé, duchovní, odborníci). Často jsou překvapeni, někdy nedůvěřiví, nebo neví, co mají čekat… Což je pochopitelné. Zásadní je pro nás postoj: nejdeme vám pomáhat, ale spolupracovat s vámi – třeba jako ti, kdo mají nějaké zkušenosti, ale zároveň jako ti, kdo se od vás jdou učit a ocenit, co sami beztak děláte.

E-církev: Je možné nějakým způsobem PIT podpořit?

K. Šimr: Třeba tím, že se stanete jeho členy. Letos chystáme další výcvik, do něhož je možné se přihlásit. Více informací o činnosti týmu i plánovaném výcviku najdete na http://pit-cr.info.

E-církev: Musí mít tým nějaká povolení pro práci v krizových oblastech?

K. Šimr: Náš terén, ve kterém se pohybujeme, nejsou místa neštěstí v době probíhání záchranných nebo likvidačních prací. Čili nic podobného neřešíme. Jiná otázka je, kdo nám dává mandát dělat to, co děláme. Nikdo. Pověření nám dává zodpovědnost a veřejný závazek, který na sebe bereme. Což také znamená, že nemáme a nechceme mít žádnou „pravomoc“. Koordinace ve smyslu standardů psychosociální krizové pomoci může být pouze služebnou funkcí. Přicházím jako někdo, kdo nestojí o to být „na výsluní“, ale kdo se chce s druhými domluvit, hledat vhodné cíle pomoci a ve spolupráci (to znamená především ve spolupráci s přímo zasaženými) je naplňovat, vyhodnocovat a připravovat se tak na další událost. Koordinátorem v tomto smyslu může být každý z nás, když se pro to rozhodne… Ale pokud nechce být „neřízená střela“, potřebuje k tomu tým.

Za E-církev.cz pokládal otázky Tomáš Najbrt
22. 6. 2010
E-církev.cz