Jak poděkovat?

Vychováván jsem byl, myslím, vcelku jednoznačně a jasně, mj. i k postoji, že člověk nemá nic dělat především proto, aby se dočkal vděčnosti a slávy. Že pokud se dobře snaží a žije Bohu ke cti a lidem k užitku, že jej projevy vděčnosti neminou, a když přijdou, tak z nich nemá být celý pryč a vzít je jako nezasloužené květy na lopotnou cestu životem. A když nepřijdou, takže pozemská vděčnost není a nebude tou jedinou možností ocenění. Proti tomu vlastně nic nemám, pravdivé to je dostatečně, aktuální však už méně.

Nebudu přemýšlet o tom, jaké to všechno, třeba i nezáměrné, důsledky na každého, kdo vyrůstal v takové době, mohlo mít a vlastně i mělo. Třeba to posilovalo pocit, že chválit je třeba střídmě a spíše až tehdy, když už se skutečně něco mimořádného zadařilo. Když s chválou šetřit, tak i s pocitem, že by člověk mohl mít nárok na nějaké poděkování, neřku-li ocenění.

Opakuji, že vlastně proti tomu nic nemám, když je to zdravě přijímáno a není tím ten druhý nenávratně ohýbán, třeba již s dost jinými skrytými problémy, pak to slouží dobře a vlastně to člověka i otužuje. To, čím si taková souvislost trochu nabíhá, je její neaktuálnost, dneska se něco takového nenosí. Leckdo doporučuje výchovu doplňovat vhodnými formami pochvaly a moudrými slovy uznání.

V nedávné zásilce z ústředí církve dostaly sbory církve sdělení, že SR na doporučení staršovstev chce přece jenom prolomit ledy a děkovat jistou medailičkou, která byla vyrobena již před dost lety a původně a dlouhá léta byla užívána především (i když ne důsledně) jako projev uznání výrazným osobnostem ze zahraničí za jejich služby pro Českobratrskou církev evangelickou. Když se takový krok učinil, byla církev informována prostřednictvím svého periodika, otázkou je, jak si toho všímala, když se to nezapsalo do paměti kruhu redaktorů.

Tento krok poděkovat podle jistých pravidel byl přijat proto, že se nám zdálo za vhodné neděkovat jen ven, ale i „doma“. Protože jde o medaili vděčnosti Českobratrské církve evangelické, tak bude udělována na základě doporučení staršovstev sborů. Pravidla byla zaslána, a pokud se bude některému staršovstvu zdát, že si někdo něco takového ve sboru zaslouží, tak je zřejmé, jak bude postupovat, stejně jako i opačně. Taková pravidla, aby rozhodující hlas přicházel ze sboru a ze staršovstva, co nejvíce chtějí napomoci tomu, aby víra nebyla pohoršena a ryzost biblického učení zachována.

J. Ruml

_____________________________________