S koncem starého roku a příchodem roku nového jsem dostal spoustu přání zdraví a štěstí a Božího požehnání do dalších dní naší nejdelší časové jednotky. Kolem Vánoc a přelomu roku jsem zaznamenal zvýšenou hladinu „pozitivní nálady“ a snahu o vytvoření hřejivé atmosféry lidské blízkosti a otevřenosti i v médiích. Snaha o oddělení svátečního času je jistě chvályhodná.
Vždy znovu se ale pozastavuji nad tím, že se tato vlna lidství, v tom nejlepším slova smyslu (nechci spekulovat, zda se jedná o společenské „mainstreamové“ klišé, marketingový tah, programové schéma, apod.), koncentruje pouze do několika dní. Po skončení silvestrovských oslav jakoby došlo k celkovému vystřízlivění, dostaví se jakási kocovina, ve které se nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak jsme mohli být tak milí a ohleduplní, když si to ti kolem nás vlastně vůbec nezaslouží, jakoby se většina lidí vrátila z této dovolené, na níž si mohla dovolit být na chvíli jiná, lepší...
Tato kritická zkratka a zjednodušení rozhodně neplatí pro všechny. Konkrétní případy takových proměn, mě ale vedou k zamyšlení nad tím, zda přece není normální zdravit, usmívat se na druhé a přát jim štěstí a zdraví, každý den, po celý rok. Stačilo 14 dní a lidské vztahy se vrátily „do normálu“.
Křesťanská zvěst narození Spasitele a nový začátek zaniká pod dojmy z dárků a darů, vánočních prémií a začátkem nového daňového období nebo „období“ slev a výprodejů, které jsou pro náš praktický život zdánlivě důležitější než začátek adventu.
Navrhuji tedy, abychom si vybrali z vánočního a svátečního času to podstatné a univerzální a rozšířili to i na další dny našich životů. Celoročně.
TN
__________________________________________