Dojmy z Koreje V.

Toto je pátý-poslední díl z řady komentářů synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, v nichž zachycuje dojmy ze své návštěvy Presbyterní církve v Jižní Koreji.

Mám tady čas nanejvýš na to prohlížet spíše jen kulisy života v Soulu a ty nejnápadnější specifika asijského všedního života. Stejně se pak jen dohaduji, co znamená který nápis, ale kouzlo to má. Pobývání v církvi nebo jejích sborech však přece jen přineslo něco konkrétnějšího. Strávil jsem víkend s lidmi a v prostředí menšího sboru Presbyterní církve Koreje (PCK) na předměstí Soulu a pak ve druhém sboru PCK, v jejím největším. Zážitky, které mi přineslo těchto pár dní v protestantských společenstvích v Soulu, volají po nějakém shrnutí, a neudělám-li alespoň nějaký pokus nyní, pak už nikdy.

Korejci to s hosty umí. I když je vidíte, jak pobíhají a organizují (a starat se o hladký a přesný chod takové konference, kdy jim šlo hodně o prestiž a dokonalost, to byl úkol značný) a mají třeba nějakou starost, jakmile vás zmerčí, že je sledujete, hned úsměv a úklony, jako byste byl ten nejdůležitější. Ono to s tou důležitostí není tak horké, šlo jim opravdu o to, aby vše klapalo a my se tam cítili dobře, vždyť to byla konference na počest jejich prvního faráře. Ale za zpomalení chvatu a za předřazení úkolům jim jednoduše stojíte. Krásně to zvládali, ženy, muži, všichni. Jako kdyby únavu neznali a večer už seděli v kostele a užívali si bohoslužeb skutečně zplna hrdla. Když zpívali, tak bylo hezké, jakým hlaholem ten kostel zněl, když spustili své modlitby nahlas, jeden přes druhého, tak jsem se zablokoval, to jednoduše neumím a taky neumím ocenit tu krásu, je-li tam. Obětavost, pohostinnost, úsměvnost, zbožnost, úcta, takové si je budu pamatovat.

Funkční je jejich systém správy také proto, že tady funguje smysl pro hierarchičnost. V církvi to je neskutečně zřejmé: duchovní, pastor, ten je takovou autoritou, že si to nedovedeme ani představit. Není to žádný obyčejný manažer. A i kdyby u nás farář, třeba sám, opravil deset kostelů, nebude takovou autoritou jako tady. Pastor je pastor, je to ten, kdo se stará o lidi, kdo jim nese zvěst evangelia a kdo v nich buduje víru v Boha a posiluje je v následování Krista. Těší se veliké úctě a respektu, vidíte to už na první pohled v hluboké úkloně a takových oddaných a trochu respektuplných očích, se kterými věřící zdraví svého pastora. Je to cítit i ve chvíli, když mezi ně vstoupí nebo když vchází do místnosti, uvolňování cesty, dávání přednosti je pro nás nezvyklé a někdy působí až přehnaně. Je autoritou pro to nejvlastnější, co je jeho posláním. Je duchovním, stará se o věřící, ví si po duchovní stránce rady, jak vést a sytit bližní. V početnosti, kterou většina sborů vykazuje, není problém, aby pro všechny možné činnosti a služby existovala řada dobrovolníků, připravených pracovat a plnit úkoly, které jsou pro život sboru potřebné a důležité. Proto není žádoucí a ani myslitelné, aby se pastoři starali o technické a jiné věci.

Jiná věc je ta, že ve zdejším Presbyteriánském teologickém učilišti (Presbyterian College and Theological Seminary) studuje asi 1600 studentů teologii. Duchovních tedy mají mnoho, o jedno prázdné místo se zajímá fronta zájemců a tím, že je takový tlak, tak ona zvěst evangelia může přijít někdy zkrátka. Nemusí dojít ke zvěstování toho, co zvěstováno býti má, ale toho, co je žádáno a co vyhovuje. To se také pochopitelně do hierarchie sborových farářů promítne.

Jedním z bodů konference byla i přednáška zakladatele největšího sboru na světě, který je letniční a v současnosti má více než 800 tis. členů. Jmenuje se dost dobře Yoido Full Gospel Church (nedovedu si představit, že by se nějaký sbor u nás tak pojmenoval, ale i sbory PCK mají své názvy, nejen podle lokality, kde jsou, ale i s jakýmsi směřováním, kázal jsem v neděli v Harmony Presbyterian Church). Ovšem pan farář, host konference, přílišnou teologií neposloužil. Vystačil si s tím, že přisvědčil tématu konference s tvrzeními, že pokání je véry důležité; že smíření je véry důležité; že pokoj je véry důležitý apod. a pak to vždycky doložil takovým spíše povídáním ze života, při čemž v tom pochopitelně hrál významnou roli. Téměř jsem si jist, že u nás by neobstál. Tady je téměř na rovině monarchy. Však se také po světě proti němu a jeho teologii, stejně jako tomu, čemu se nedokázal ubránit, značně polemizuje (stačí si zadat do vyhledávače např. theology of Revd. David Yonggi Cho). Ale ve chvíli, kdy jde více o vertikálu, tj. osobní vztah k Bohu a osobní prožívání Boha a ne tolik o horizontálu, sdílení víry, tedy čištění pohledů, prubování, pak se není čemu divit. Zajímavá chvíle to ovšem byla. Krčení ramen a otazníky nad smysluplností takového vystoupení byly patrné u řady nekorejských účastníků konference. Byl to bod, kdy jsme se vzájemně značně rozcházeli v hodnocení toho, co bylo přínosem, jistě však to bylo užitečné poznání toho, jaké pozice až může dojít duchovní autorita. Na druhou stranu existuje celá řada opačných příkladů, kdy duchovní autorita je skutečně světlem pro ty, kdo jsou na ni navázáni.

Na závěr už jenom pro upamatování připojuji, že naše církev má partnerskou smlouvu s Presbyterní církví Koreje (PCK), která byla uzavřena především pro ukotvení existence korejské protestantské komunity v Praze, ve sboru ČCE v Kobylisích. Při bližší návštěvě této církve zjistíte, jak je jejich zbožnost jiná, spíše evangelikální; ovšem neplatí to obecně, navštívíte-li jiný sbor, možná zjistíte, v čem je podobná. Tato církev má asi 3 mil. členů z celkových 50 mil. obyvatel Koreje. Českou republiku mají rádi (nazývají ji Čeko) a pak jako host z Čeka to u nich máte dobré. Třeba se podaří toto naše partnerství nějak dále rozvinout.

A to je konec. Musím už domů, pojedu domů rád, protože doma se cítím víc platný. Ale vracím se s vděčností za zážitky a podněty minulých dní.

Soul, 2010 JR

______________________________________