Dojmy z Koreje IV.
Toto je čtvrtý díl z řady komentářů synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, v nichž zachycuje dojmy ze své návštěvy Presbyterní církve v Jižní Koreji.
Asi bych měl něco napsat o dojmech z celé konference.
Téma míru a smíření je tématem omšelým. Připadá mi, že když se něco má uspořádat a hledá se téma, toto téma nikdy nezklame. Bodejť, sporů a svárů je stále dost, jen se jeden zklidní, další se někde (i nečekaně) vynoří. Hledat postupy a recepty na tišení nepokojů je tedy vždycky dobré, tady se to koná v souvislosti s nepokojem z rozdělení Koreje.
Podle toho, co jsem tady slyšel, ne všichni jsou tak zapálení do sjednocování. Pan farář Kyung-Chik Han, na jehož paměť se již potřetí celá konference koná, byl antikomunista. Tím je do jisté míry téma dané. Vzhledem k tomu, že sem (do jižní Koreje) stále míří severní Korejci a některým se to i podaří, včera i dneska jsem se s některými z nich také setkal, je jasné, že sjednocení je vnímáno jako žádoucí i na severní straně, asi nejvíce mezi těmi, koho bolí dlouhodobé rozdělení rodin.
Je jasné, že se o tomto bodu nedá mluvit stále, však také mnozí řečníci přinesli zkušenost své země, která ukazuje, jaké rány bolí u nich a jaký nepokoj tam vládne. Jednou to byl řečník ze Srí Lanky, jindy mluvil Pakistánec, kázal host z jižní Afriky, kterého před lety (ještě v dobách apartheidu) připravila dopisová bomba o obě ruce a jedno oko, mluvila Indonésanka o tom, co u nich v této věci zůstává nedořešeno a nesmířeno. V kuloárech (protože jsme spolu trávili vlastně 14-16 hodin denně, neb jsme byli z hotelu vyvezeni do jiné části Soulu, do areálu pořadatelského sboru) se pak probíraly další trampoty plodící nepokoj.
Musím přiznat, že ne všechno proslovené k tématu opravdu bylo, o jednom vystoupení se ještě zmíním, něco zase bylo až příliš administrativní, něco pouze takové popisné. Pro mě byla vrcholem přednáška prof.dr.Miroslava Volfa, teologa, Chorvata, nyní na universitě v Yale, který zpracovává zkušenost z balkánské války. Jeho kniha Odmítnout nebo obejmout vyšla před pár lety ve Vyšehradu a je zdařilým a čtivým návodem (téměř), jak pracovat se zcela konkrétními ranami na duši, potupeními a křivdami, což ilustruje na nedávné válce na jih od nás. Tady shrnul část své další knihy (The End of Memory, aneb jak správně vzpomínat v násilném světě), v níž zpracovává tématiku, jak souvisí paměť, vzpomínka s dlouhodobým nesením utrpení a jaká jsou východiska. Přednesl to strhujícím způsobem, živě a přesvědčivě.
Z přednesených věci vyplývá jedno – církev může velice mnoho. Především tím, že poskytuje prostor důvěry. Ovšem i s tím, že do tohoto prostoru vstupují ti, kdo mají k sobě navzájem ještě dalekou cestu. Církev jim má pomoci. A nemůže to učinit jinak, než tak, že s oběma stranami pracuje na základě gruntovního výkladu a praktického dotahování toho, co Kristus vnesl do světa a jaké to má důsledky pro všechny ty, kdo trpí nebo ty, kdo utrpení způsobili, aby jednou mohlo dojít na půdě téhož křesťanského společenství k setkání a korunování toho, co mnohdy vyznáváme až příliš automaticky a neuvědomujeme si toho sílu a dosah. Skutečně, některé příspěvky byly tak promyšlené nebo promeditované, že z nich byla cítit moc evangelia. To mě potěšilo. Pořád totiž ve mně spíše žila taková ta propagandistická představa boje za mír, jak ji ještě pamatuji z dob trochu již minulých, ale člověk se toho moc snadno nezbaví, která příliš nežila tématem míru, pokoje a smíření.
Pokud tedy den před ukončením konference mám shrnout její význam pro sebe, pak je ve dvojím svědectví a jednom praktickém dotažení:
- zvěstovat evangelium je něco, čím lze mnoho dokázat, a to i v našich poměrech, jenom je třeba (přeneseně řečeno) vsadit na skutečné jádro evangelia a nikoliv na pouze líbivost slov a frází
- zvěstování evangelia – v celé šíři, tj. i na základě všeobecného kněžství – je tím hlavním, co církev má dnes činit, nač se soustředit a čím pomoci hojit ty rány a ty vředy, se kterými si lidé nevědí rady a které vypadají nezhojitelně; zhojitelné jsou, chce to mj. i moudrost a neúnavnost.
A to praktické? To je takové cestovatelské:
- když cestujete po všech možných koutech, nechte si čas na cílevědomé a soustavné vyhledávání tamních (nejlépe sesterských, ale nejen) křesťanských komunit; nestarejte se o to, budete-li rozumět jejich řeči (pokud zamíříte do exotických krajin, většinou tam vždycky bude někdo mluvit nějakým světovým jazykem, kdo se vás ujme) a hlavně využijte té návštěvy k poznávání jejich zbožnosti, k porozumění jejich opěrným bodům víry a k setkání s body vzájemně styčnými. Je to něco obohacujícího, někdy nejen turisticky zajímavého a především však poznáte část života komunity, které jste částkou také doma, v České republice. Ale hodně vám to dá, jen se nebojte barevnosti jejich kultu, liturgie nebo odlišností, nakonec stejně poznáte mnohé společné.
Soul, JR
__________________________________