Dojmy z Koreje III.

Toto je třetí díl z řady komentářů synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, v nichž zachycuje dojmy ze své návštěvy Presbyterní církve v Jižní Koreji.

Jak jsem psal v předchozí dojmologii, sešla se zdejší konference k tématu smíření s podtitulem sjednocení severní a jižní Koreje. Součástí programu byl i pondělní výlet do demilitarizované zóny (DMZ). Nebyl to pouze výlet, málokdo z nás si uvědomoval, že může jít o život, i když opevnění a bunkry a zátarasy a zákopy byly daleko skutečnější než v seriálu MASH.

Výlet byl doplněn modlitebním shromážděním v kapli, kterou uvnitř zóny vybudoval pořadatelský sbor, její stěna za stolem Páně je prosklená s výhledem do krajiny, jejíž větší část už zabírá severní Korea. Jako správní evangelikálové si pořadatelé dali záležet i na dotvoření celé atmosféry kaple, bylo to působivé, i když na mě trochu moc. Pořadatelský sbor se ovšem netají přáním, aby Korea byla sjednocena, což je dáno již do vínku sboru jeho zakladatelem. Další částí výletu byla prohlídka nově postavené kaple, kterou v rámci JSA (Joint Security Area), kde jsou vojska UN, sbor ze Soulu nově postavil.

Zóna je vzdálena od Soulu pouze asi 60 km, takže ostnatý drát nás provázel téměř po celou cestu, lemoval břeh řeky, podél které jsme jeli. Na hosta ze střední Evropy trochu dýchnou divné pocity – jak je to dávno, co jsme byli nejtěsněji spojeni se severními Korejci a jižní byli naši nepřátelé? A pak už vás neopustí vzpomínání na sféry vlivu, na to, jak vůbec ideologické panování nad dušemi lidí uchopit a kde takové panování končí a kde začíná a pochopitelně, že jsem se také hodně zvědavě rozhlížel kolem sebe, jak to tam všechno vypadá. Nedílnou součástí návštěvy byl i vstup do přízemního baráčku, který leží na demarkační linii, ta vede přímo přes jednací stůl a je vymezena mikrofony, které na něm leží. Instrukce byly přísné a vojáci jakbysmet, takže focení se dovolovalo jen na chvilku, přičemž nás asi z padesáti metrů dalekohledem nespustil z očí severokorejský voják.

Je skoro legrační dívat se na to, jak oba státy na sebe propagandisticky mávají vlajkami. Stojí tam více než stometrové stožáry, na nich obrovské vlajky toho kterého státu a asi obě strany se snaží dělat na ty druhé ramena. Severní Korea toho ramenatého moc nemá, tak ukazuje vesnici propagandy, takové kulisy, jak se u nich žije a jižní zase ukazuje, kolik kde a kterých tunelů odhalila, jimiž měli namašírovat v pravý čas severokorejští vojáci.

Smutnější je to ve chvíli, kdy nám ukazovali pomníčky, které připomínají místa, kde vlastně nedávno došlo k nějakým konfliktům a kde umřeli lidé. Až tam jsem si uvědomil, jak vážné to je místo. Podruhé, vlastně předtím to bylo ve chvíli, když nám jeden filmař z pořadatelského sboru promítal dokument, v němž se ptal jak mladých lidí z jihu na korejskou válku, tak i veteránů, jak amerických, korejských, tak i několika severokorejských. Jejich svědectví bylo nejsilnější, zvlášť tehdy, když nejprve ten severokorejský popisoval, jak útočili a pak se jeho tvář totálně proměnila, když líčil, jak tehdy přišel na místo, kde leželi postřílení Američané, a jak sbíral jeho fotky rodiny a jak to ideologické střetávání najednou dostalo osobní rozměr; oči plné slzí, lítost a bezradnost, co s takovou minulostí, to už pak byl jen takový dozvuk.

Nejobtížnější přemyšlování však člověka čeká jinde a jindy. A týká se vlastně celého našeho (tj. i českého) dumání o budoucnosti zemí, ve kterých jednou totalitní režimy padnou. Tady v onom sboru se hodně modlí za sjednocení, které skutečně jednou nastane, ale co bude dál? Štěstí ze sjednocení a ze spojení rozdělených rodin je jedna věc, naučit se žít v nových podmínkách jinak náročných, pomoci z nouzí, ukázat nové možnosti života a při tom nemanipulovat, to je věc další. A náročnější. Ke spojení dojde asi z nezbytí, ale naplnit nově vzniklý prostor novým uchopením života, to půjde složitě. Také jsem tady zaslechl hlas, že mladá generace si příliš nepřeje sjednocení, už moc dobře vědí, co by je to asi stálo a o co by přišli. Pokud je to tak, tak to je horší v tom, že už hraje roli kalkulace a ta se málokdy shodne s činy solidarity a lásky. Jak můžeme pomáhat? Můžeme vůbec?

Soul, JR

__________________________________