Dojmy z Koreje II.
Toto je druhý díl z řady komentářů synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, v nichž zachycuje dojmy ze své návštěvy Presbyterní církve v Jižní Koreji.
V sobotu před začátkem konference mě vodil po Soulu jeden mladík, bylo mu dvacet tři let, právě skončil vojenskou službu, chystá se na studia do USA a byl nečekaně obětavý a téměř bezchybný. Nejvíc ovšem na mě nezapůsobila jeho téměř profesionální pohostinnost, ale vážnost, s jakou přistupuje k víře v Boha, jednak jako k samozřejmé součásti svého života, jako k zásadnímu bodu nahlížení na svůj život, je mu blízka racionalita, ale nemá důvod nic znevažovat nebo zpochybňovat, váží si toho, koho v Kristu potkal, co díky víře nalezl a co z ní smí čerpat. Je v té víře dobře doma a zdá se, že rád. Nebylo u něho patrné žádné zdráhání mluvit o víře naprosto otevřeně, vysvítalo jasné vědomí toho, jak se mu to pěkně kloubí s jeho vědeckou budoucností. Nevím, nevím, čím to je, že v našich krajích i v této věci převládá spíše takové trochu napůl – trochu vážně, trochu po svém; trochu naznačit a zbytek skrývat; trochu připustit a částečně si hrát i s možností, že to tak nemusí být; trochu si zapamatovat z konfirmačního a víc už nechtít pátrat a rozvíjet.
Je toho celá řada, co si snažím pro sebe aspoň částečně vysvětlit, že to je u nás jinak a také si říkám, že až přijde třetí čtvrtá generace, kdoví jak to tady bude. Sekularizace již prý dýchá na mladou generaci. Jeden z farářů mi říkal s jistými obavami, že církev je tak hrozně bohatá, že se to pro ni stává jistým ohrožením; tomu rozumíme, nás zase podobně svazuje chudoba, je bohatství, jistě bychom dokázali radit, že si to můžeme vyměnit. Ale on dodal, že se pozvolna vzdalují základu křesťanství. Nedovedu ovšem posoudit, je-li to častější hlas, já to slyšel jen z těchto úst.
Nemyslím si, že je třeba něco kopírovat, řada věcí je nepřenositelná (například téměř absolutní autorita pastora), navíc máme celou řadu věcí, které jsou cenné. Jenom si tady sumíruji – bez nároku na úplnost – co mě tady zastavilo a hlavně, co mi nasadilo brouka do hlavy, spíše brouky. Nejjednodušší totiž je vše shlédnout, posoudit a vysvětlit si, proč to tak mají a proč to nemají jinak s tím, že víme, proč.
Jiná možnost je vzít zdejší přístup jako zrcadlo, ve kterém můžeme nahlédnout věci, kterých jsme se vzdali a ať zvěstujeme, jak zvěstujeme, radost v nás není, nebo bývá špatně vidět. Ostatně když jsem jim vyprávěl, že jsme dělali mezinárodní tábory pro mládež, tak říkali, že by určitě dali skupinu mládeže dohromady, která by do Čech vyrazila. Dokázali bychom skvělostmi svého pojetí víry oslovit i je?
Soul, 2. 11. 2010, J. Ruml
Komentář: Dojmy z Koreje I. >>>
__________________________________