Dojmy z Koreje I.

Toto je první díl z řady komentářů synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, v nichž zachycuje dojmy ze své návštěvy Presbyterní církve v Jižní Koreji.

Jaká je náboženská situace v Koreji, si každý může nalézt na internetu, Český bratr o tom psal ne jednou také. Protestantů je tady hodně, pro církev a Krista umí být obětaví, takže jde o církve, které netrpí finanční nouzí a stále jich pozvolna přibývá, i když ne tolik, jak ve slavných dobách před několika desetiletími.

Jeden sbor Presbyterní církve Koreje v Soulu si mohl například dovolit uspořádat pětidenní konferenci (31.10. - 4.11.2010) na počest svého zakladatele a faráře (Rev. Kyung-Chik Han), který se staral o potřebné a především o utečence ze severní Koreje a ti byli také mezi prvními členy onoho sboru (Young Nak Presbyterian Church). Tento sbor za pomoci evropského partnera University z Yorku pozval učitele teologie a představitele církví, kterých se sjelo nakonec asi 120, prý z 57 zemí světa. Společenství je to tu barevné jak olympiáda, tématem je Mír a smíření, a neoficiálním podtitulem sjednocení severní a jižní Koreje.

Musím říct, že nás tady pořadatelé prohánějí, vstává se v nekonferenční dobu v 6 hodin a po sedmé už se odjíždí z hotelu do prostor pořadatelského sboru, kde se začíná pobožností, následují dva příspěvky k tématu přednesené v plénu a po obědě dvě bloky panelových skupin k různým tématům a různými příspěvky. Po večeři (vše se koná ve sboru) ještě následují večerní bohoslužby, kterých se účastní slušný počet členů sboru, a v devět hodin se odjíždí zpět do hotelu. O to, abychom se např.neztratili, pečuje téměř armáda dobrovolníků ze sboru, kteří nám ukazují cestu ze sálu do sálu, vaří jídla, stále někoho z nich máme v zádech, o přestávkách nabízejí kávu a stále s úsměvem. Jsou dobře organizovaní, to ještě mají v krvi a tím jsou také disciplinovaní. Nevím, kolik jich vlastně je, základní rozlišení na muže a ženy je snadné, ale pak se zdají být navzájem hodně podobní a zaměnitelní. Je ovšem pravda, že onen sbor má 60 tis. členů, takže nějaké ty dobrovolníky vždycky sežene. Není vlastně na co si stěžovat, spíše jen přemýšlet nad tím, jak co je kde jinak.

Například se scházejí už každý den v 5,30 ve sboru ke společným modlitbám a pak zamíří do práce, a když jdou z práce, ještě se sejdou opět ve sboru a pak teprve domů. Proč to někde je tak snadné a jinde je potíž přijít jednou týdně včas? Nebo bohoslužby, to jsou samy o sobě pořádně evangelikální, zahajuje je většinou jeden z pastorů, který s několika zpěváky a hudebníky rozpálí přítomné do dobré a sdílné polohy; že písně nemají příliš hluboký obsah, nástroje jsou hodně hlučné a písně rytmické, to si dovedeme vysvětlit, ale že to až tolik poznamená další soustředění, to je druhá strana věci. Proč na jedné straně Kristovy vyznavači chápou svou víru takto a není jim to proti mysli a na straně druhé už sebemenší drobnost vyvolává sváry a spory takového dosahu, že se nejde už nikam? Na jedné straně křesťanského glóbu se debatuje o nejvhodnější délce kázání, tady dostávají nářez v podobě paralelně tlumočených kázání (dneska trvalo například hodinu a deset minut) a ještě na konci spontánně zatleskají. Jistě že domácí kazatelé nekáží tak dlouho, ale nikdo tady ani nepomyslí na debaty o tom, co je vhodné a co nevhodné, když jde přece o zvěstování evangelia.

Soul, 2. 11. 2010, J. Ruml

________________________________