Církev uprostřed společnosti

Jochen Bohl, saský biskup, který nedávno pobýval v Praze, shrnul situaci církve v Německu heslem: „Církev uprostřed společnosti“. Heslo vyjadřuje, že církev nechce být někde na okraji, ale tam, kde je život a lidé. Toto vyjádření vypovídá opravdu mnoho o situaci církve nebo církví. V podstatě vystihuje i situaci církví v České republice.

Mnoho let systematické práce dvou totalitních režimů, které působily na našem území, zanechalo hlubokou propast mezi tzv. sekulární společností a církevním společenstvím. Církve se dostaly na okraj společenský, politický, ekonomický. Jednotlivé sbory nebo farnosti byly oddělenými ostrůvky stojícími uprostřed nepřátelského nebo přinejmenším nedůvěřivého nebo blahosklonného oceánu. Institucionalizace církví v podobě úřadu vzbuzují dodnes nedůvěru. Majetek, který církve vlastnily a chtějí ho zpět stejně jako kdokoli jiný, je stále mnohým nepochopitelně trnem v oku a hlavním tématem, které se v souvislosti s církvemi probírá...

Církev vždy byla součástí společnosti. Byla nositelkou hodnot, které nebyly vybírány prvoplánově a s vidinou rychlého a velkého zisku. Už samo rozdělení na církevní a necírkevní společnost nebo právě odkaz na to, že by církev měla být uprostřed společnosti je trochu zavádějící.

Církev není zájmovým klubem nebo firmou, i když tato kritéria v mnohém naplňuje, ale výjimečným společenstvím, které se sdružuje na základě víry v jednoho Boha. Přes tuto výjimečnost společenství jako celku, jej tvoří jednotliví lidé, kteří jsou zároveň voliči, daňovými poplatníky, pacienty, zákazníky, ale i lékaři a zdravotními sestrami, dělníky, novináři, kuchaři, farmáři, politiky, atd. Pokud jsou tito lidé jako občané součástí společnosti, pak nemohou být víc uprostřed. Tito lidé tvoří církev. Církev není žádná virtuální veličina. Jsou to konkrétní jednotlivci, kteří žijí podle své víry i v běžném životě.

Z minulých dob přetrvává onen ostych, který církvím velí, aby se moc neukazovaly a nevyskakovaly si. Aby se nepletly do celospolečenských otázek a témat. Tento instinkt je ale opravdu reliktem minulých časů, které už jsou nějakou dobu pryč. Církev dělá spoustu zajímavých, dobrých a pro společnost prospěšných věcí. Věnuje se vzdělávání, umění, pomoci druhým...

To, že se církev naučí o těchto věcech informovat a bude to dělat prostředky v dnešní době obvyklými by nemělo být nahlíženo jako „přizpůsobování se tomuto věku“, ale jako způsob, jak rozšířit dobrou zprávu - evangelium, jehož je církev a každý jednotlivý křesťan nositelem. Křesťanství není jenom učení nebo teologie, ale i praktické činy, které je uvádějí do praxe. Je následováním Krista, které může i ostatním ukázat správný směr. To jak se křesťan chová v běžných situacích mimo církevní společenství je tím nejlepším svědectvím. Tehdy, když je uprostřed společnosti.

Církev, protože nežije v uzavřeném ghettu, je uprostřed společnosti. Teď jde o to, aby si to uvědomila a sama sebe takovým způsobem vnímala a chovala se podle toho.

TN

______________________________